Camera Obscura – Payo Magazine

Payo Webzine

(website)

(1) “Camera Obscura pt 1: The Star Chamber Reviews”
Rated: 10/10.

Naprosto neuvěřitelná věc se k nám dostává od větrných mlýnů z holandských nížin. Teatrálně honosná show plná dějových zvratů a nečekaných Luciferových návštěv mě doslova uhranula a čím dál víc si mě svou podmanivostí získává. Velmi expresivní, komplexní a monstrózní dílo, kombinující nekonečné množství vlivů, přesto však dýchající svým vlastním životem, jenž nabývá obrazu zhýralosti prokletého básníka. Chcete-li této avantgardně rozmáchlé divadelní hře (a to doslova, neb koncept je založen na hře „Lucifer“ holandského autora Vondela) porozumět a vstřebat ji, nebraňte se hudebnímu vyjádření spojující prvky jazzu, rozmáchlost filmových soundtracků, klasickou ekvilibristiku, dokonalou preciznost či – a to bude asi pro většinu stěžejní – black metalový chlad. V případě ORDO DRACONIS bych ale pro charakteristiku metalového ducha použil ještě slůvko „post“. Je-li libo fakta, vězte, že se jedná o poměrně mladé seskupení (od r.1997), v jehož řadách v současnosti působí např. Moritz Neuer, jehož můžete znát z německých ATROCITY, nebo Martin Wiese z ENID. Klasické metalové obsazení je na „Camera Obscura“ doplněno čtyřčlenným sborem a dalšími sedmi pěvci propůjčujícími hlas jednotlivým postavám příběhu. Nechybí ani komorní orchestr (byť si v tomto případě nejsem jist, zda se nejedná o vynikající programming). Na své si přijdou tedy zejména fajnšmekři a hudební avantgardisté, jenž si na konci devadesátých let libovali například v ARCTURUS či THERION. Albu je potřeba věnovat nejeden poslech stejně tak, jako si složitou knihu musíte přečíst několikrát, aby vám její dějová osa a myšlenka nezůstala utajena. Dějová dynamičnost (či stavba) zde opravdu nabývá rozměrů rozmáchlého literárního díla a vyžaduje naprostou soustředěnost. Doporučuji začíst se do textů. Jestliže jsem se nedávno rozplýval nad albem KADENZZA „The Second Renaissance“, musím zde svá vyřčená slova poněkud přibrzdit. Neměl jsem tehdy ještě tušení, že budu mít tu čest s tímto „opus magnem“. Vedle ORDO DRACONIS, nebo říkejme raději vedle „Camera Obscura“, vypadá „The Second Renaissance“ vážně trochu jako patlanice malého děcka. Netvrdím, že „Camera Obscura“ nemůže být pro někoho jen špatně slepeným kusem rozbitého zrcadla. A pokud jste ve výše nastíněném nenašli jediný styčný bod s vaším vkusem, zřejmě se tomuto pocitu ani nevyhnete. Nicméně pro všechny ostatní by album mělo být zárukou noblesního zážitku a snad i hudební osvěty, jenž je podpořena strhujícím příběhem. Na „metalu“ (resp. na takovémto druhu metalu) oceňuji zejména otevřenost hudebníků, jenž ho provozují. S lehkostí si zabrousí do jazzových vod, aby v následující pasáži mohli předvést strhující black metalové běsnění následované chórem vyvolávajícím pocit zbožného středověku. Pochybuji, že „opravdový“ jazzový muzikant by byl toto ochoten pobrat resp. provozovat. A to mě čeká ještě „Camera Obscura part 2“…

Honza.

(2) “Camera Obscura pt 2: A View with a Room”
Rated: 10/10.


Ztřeštěná jízda na kolotoči pokračuje ve druhé části megaopusu „Camera Obscura pt 2: A View With A Room“. Jak by se asi dalo očekávat, pokračuje přesně tam, kde první půle skončila. Není tedy nutné příliš se rozepisovat. Nicméně nějaké rozdíly tu přece jen jsou, takže něco k nim. Pokud si odmyslíte klišovitost návštěvy zábavního parku, dalo by se pro tuto část použít právě toto přirovnání. Mám na mysli zejména onu tajemnou návštěvu strašidelných zámků, kdy nevíte, co přesně číhá za dalším rohem (pokud jste si někdo vybavil zrezlou maringotku ve „Fučikárně“ při jarní Matějské pouti, kdy vás zkaženým dechem odpuzuje už samotná obsluha, tak se omlouvám…). „A View With A Room“ je ochuzeno o sbor, jenž hrál v první části příběhu velmi důležitou roli. Taktéž orchestrace je skromnější. Naproti tomu je zde cítit příklon k využití elektronických prvků a oněch „najazzlých“ pasážích, jejichž intenzita taktéž narůstá. Ke slovu se dostanou i (říkejme tomu třeba) různé etnické nástroje v podobě bubínků apod.. Již úvodní motiv prologu (úchvatný klavírní motiv) a začátek první skladby „Cloak & Dagger“ ve mně vzbuzuje pocity, jaké jsem měl při shlédnutí Lynchova „Sloního muže“. Základem skladeb i zde zůstává převážně post-black metal (jak jsem definoval styl OD dříve…). Skladby jsou většinou delší stopáže, což však vzhledem k jejich variabilitě, promyšlenosti a v neposlední řadě vzhledem k celkové délce alba vůbec nevadí. Některé pasáže dají vzpomenout na české technokraty DEMIMONDE. Některé pasáže na ně dokonce dají vzpomenout tak silně (klavír v „Cloak & Dagger”), že bych si dovolil až nařknout z opisování. Ale co? Pokud se opisuje kvalitní vzorec, nemůže být číslo za rovnítkem špatným výsledkem. Beztak nepředpokládám, že by ORDO DRACONIS naše DEMIMONDE znali. Nelze opět jinak než plný počet bodů. A jak by také ne, když se jedná o druhou půli jednoho projektu. Kdo to jakživ viděl dát první půlce „Mistra a Markétky“ více bodů než půlce druhé? Mimochodem, analogie s „Mistrem a Markétkou“ také není úplně od věci… doporučuji obé!!!

Honza.